Jdi na obsah Jdi na menu
 



EPILOG

  Na úpatí hory stála osamocená Čarodějka a čekala na svítání. Žila pro jedinou věc, pro stavbu Paláce Posledního soudu. Stal se jejím osudem a zároveň její kletbou. Teď čekala. První sluneční paprsky se dotkly země a ona uviděla, že je konec. Armády nepřátel zaútočily, silněji než kdykoliv předtím, silněji, než si kdo dokáže představit, a v tom okamžiku věděla, že prohrála.
  Padla na kolena a zaryla prsty do vyprahlé ztvrdlé země a rozplakala se. Její sen, životní cíl a všechno, pro co žila, se jí hroutilo před očima. Věděla, že nemá šanci naplnit svůj osud. Strhla si z krku medailónek s rudým drakem, odznak moci a zahodila ho mezi kamení. Na víc už neměla sílu. Každou částí svého těla vnímala vibrace umírající země, která se řítila ke zkáze.
  Ležela na zemi, která už měsíce nepoznala déšť a nad hlavou jí pražilo slunce nepřirozeně bílé barvy. Široko daleko nebylo nic živého, bořitelé Paláce Posledního soudu odvedli dokonalou práci, pod jejich magií se tavily i skály a jejich vojska zabíjela vše, co jim přišlo do cesty.
  Neuvědomila si, kdy přišel Nesmrtelný, najednou tu byl, cítila jeho přítomnost. Patřil k bojovníkům z dávných věků, k těm, kteří procházejí tímto světem neviděni, ale jejich moc a síla se nemění. Od prvního setkání s ním věděla, že ho člověk musí buď k smrti nenávidět nebo bezvýhradně milovat, nic mezi tím. Tehdy byla jen jednou z mnoha léčitelek, které pomáhají na bitevním poli, buď k uzdravení nebo k milosrdné smrti těm méně šťastným. Byla vděčná, že s ní mluvil, že si jí vůbec všimnul, to on jí naučil většinu toho, co umí. Naučil jí ovládat síly, které jí do té doby zůstávaly skryty. A co víc, stali se přáteli. Nechtěla, aby ji viděl takhle, zlomenou a plačící. Teď, ač považována za jednoho z nejmocnějších mágů tohoto světa, byla slabší než kdykoliv předtím a poražená.
  Přistoupil k ní a vtiskl jí do dlaně medailónek s drakem. Vzal jí za ruku a sedl si vedle ní. Neodmítla to, kohokoliv jiného by poslala pryč, ale Nesmrtelným se nedá rozkazovat. Vždy dělají jen to, co chtějí, a teď jí chtěl pomoci. Promluvil klidným hlasem, už jen ten hlas sám o sobě jí vracel síly, nemusel jí nic vysvětlovat, věděl nejlíp, že není šance na udržení rozestavěného Paláce Posledního soudu, že se nenávratně hroutí. Jen dva dny a bude po všem. Ale přesto jí jeho slova znova dala sílu bojovat, sílu udělat krok, ke kterému by se nikdy předtím neodhodlala. Přesně věděla, co musí udělat, jediná jiskřička naděje, kterou Nesmrtelný zažehl v jejím nitru.
  Tou nadějí byl Démon, v její vlastní zemi nenáviděný a obávaný. Ale přesto jediný, který v tuto chvíli mohl pomoci. Ten, který rozhoduje o osudech zemí, na jehož rozkaz se celé armády vrhají do boje a s jehož jménem na rtech umírají tisíce bojovníků. Kdysi patřila k jeho věrným následovníkům, bojovala v jeho armádě a viděla, jak její přátelé umírají. Ale v okamžiku, kdy se rozhodla naplnit svůj osud, se jejich cesty rozešly.
  Teď stáli každý na jiné straně, Čarodějka, která se za cenu vlastního života snaží postavit Palác Posledního soudu a ukončit utrpení tohoto věku a proti ní Démon, mnohem mocnější, než kdy předtím a rozhodnutý její zemi smést z povrchu světa i s Palácem.
  Věděla, kde ho najde, místo v horách, kde před mnoha věky stával jiný Palác, v jehož rozvalinách má své sídlo. Stoupala úzkou skalní stezkou, šplhala po kamenech, ale věděla, že z této cesty už není návratu. V srdci cítila, že ji Démon očekává. Už necítila strach ani úzkost, jen hluboké zoufalství, když prošla zbořenou bránou a vstoupila na místo, které bývalo trůním sálem.
„Proč jsi přišla až sem? Myslíš, že jen tak změním svá rozhodnutí a své plány?“ Rozum jí říkal, že žádá o nemožné, ale touhy srdce jsou silnější než rozum, a proto potichu vyslovila svoji prosbu: „Dovol mi, prosím, postavit Palác Posledního soudu, moc mi na tom záleží.“ Věděla, že vidí do jejího srdce a nemohla lhát, Démonům se lhát nedá. Prosila znovu a znovu, stejnými slovy a s nadějí, která se pozvolna rozplývala.
Ale nevyslovitelné zoufalství, které vychází z hloubi duše, obměkčilo Démona. Prosby, které vyslovila, i slzy, které měly zůstat skryty, probudily slitování u toho, který bez milosti ničil celé země a na jehož rozkaz se miliony vrhaly na jistou smrt. „Nejsem jediný, kdo rozhoduje o běhu dějin.“ Poprvé se odvážila říct cokoliv jiného než prosbu. „Jsi nejmocnější tohoto světa, na tvém slovu tento svět stojí.“ Chvíli bylo ticho, nevnímala čas a ta chvíle jí připadala nekonečná, čekala na jeho ortel, konečně promluvil. „Běž, vrať se ke svým.“ Neslíbil jí pomoc, jen rozkázal, ale přesto znovu cítila ve svém srdci naději, dostala šanci, možná poslední ve svém životě.
  Démon zmizel a Čarodějka zůstala sama. To, co se mělo stát, už nezáleželo na ní. Její osud měl v rukou Démon.
  Pomalu se vracela horskou stezkou do údolí, nemělo smysl spěchat, už neměla možnost cokoliv ovlivnit, udělala všechno, co mohla, další už nezáleželo na ní. Věděla jen o jediném místě, kam by mohla jít – k místu, kde stál nedokončený Palác Posledního soudu. Stavba pokračovala pomalu, země byla zničená magií a nájezdy vojsk. Snažila se říct něco povzbudivého svým věrným, ale jen těžko hledala slova.
  Nezbývalo než čekat. Teď potřebovala být sama, ani Nesmrtelný nebyl na blízku, ale přesto tušila, že jí pomáhá.
  Slunce zapadalo a noc se blížila, přistoupila k vidoucímu Zrcadlu a soustředila se, postupně její odraz mizel a Zrcadlo jí ukázalo to, co chtěla vidět. Jako vždy nejdřív uviděla svou zemi z ptačí perspektivy a pohybem ruky mohla pohled Zrcadla směrovat. Zabolelo ji u srdce, když viděla vypálené vesnice a zničené lesy, ještě před nedávnem to byla krásná kvetoucí země, teď je to pustina. Země, která zřejmě zůstane po dnešní noci jen vzpomínkou. Viděla armády, které obléhaly zem ze všech stran, největší síla, která se kdy vydala na pochod. Na okamžik se přestala soustředit na obraz zkázy a Zrcadlo se zamlžilo a ukázalo jí její vlastní tvář. Zavřela oči a začala od začátku, opět obraz celé země a armád, které ji obléhaly, ale něco se změnilo. Nemohla uvěřit vlastním očím, armády se hnuly ... ale směrem pryč, na sever. Celé šiky se daly pochod a opouštěly pozice. V srdci cítila hlubokou vděčnost, věděla, čí je to práce, to Démon jí pomohl, ještě stále je naděje, že Palác Posledního soudu postaví. Nemohla odtrhnout oči od Zrcadla, on to dokázal, armády se stahují, dnešní noc bude rozhodující.
  Slyšela, že jí volají, otočila se a Zrcadlo zčernalo a ukázalo místnost. Přišli poslové, věrní spojenci, kteří bojují prohraný boj, jejich země je prosáklá krví a zničená magií, ale přesto vytrvali. Přišli pro další rozkazy, pocítila hlubokou vděčnost k těm, kteří nezradili a řekla, co mají udělat. Věděla, že vykonají to, co jim řekla, z přátelství, které je zpečetěno krví, nikoliv z povinnosti.
  Nastala noc, další noc beze spánku, kolikátá už? Táhlo ji to k horám, k místu, kde přebývá Démon. Tentokrát stoupala vzhůru s nadějí, u brány na chvilku zaváhala, byla naprostá tma, nesvítily ani hvězdy, pak uviděla namodralý záblesk v místě, kde býval sál. Prošla branou a přistoupila ke světlu. Za ní zazněl Démonův hlas: „Věděl jsem, že přijdeš.“ Vyslovila jediné slovo: „Děkuji.“ „Neděkuj, ještě nemáš vyhráno, neovládám všechny armády tohoto světa.“ Přikývla, v tuto chvíli nebylo potřeba slov. Mlčky stáli a čekali na svítání.
  S prvním slunečním paprskem se sny a naděje proměnily ve skutečnost. Věděla, že stavba je zachráněna, teď už nic nezabrání jejímu dokončení. Nikde ani stopa nepřátelské magie, jen několik útoků poslaných ze severního království. Tam šly přece armády, které měly zaútočit na nás, pomyslela si a otočila se, aby Démonu znova projevila vděčnost, nebyl tam.
  Vrátila se ke rozestavěnému Paláci, dělníci už pracovali, rychleji než včera, už tušili blížící se konec. Čekala s nimi, dokud nebyla stavba hotová, povzbuzovala je, slovy i magií.
Přistoupil k ní její vojevůdce a podal jí otesaný kámen velikosti dlaně. „Poslední kousek, je na tobě ho dát na místo, patří semhle,“ usmál se na ni. Přistoupila k zavřené bráně Paláce posledního soudu, poklekla a vložila kámen mezi ostatní na připravené místo.
  V ten okamžik se zatmělo a oblohou prolétly blesky, křik tisíců mrtvých duší otřásl zemí. Země se zmítala v bolestech. Brána Paláce Posledního soudu se s rachotem otevřela. Čarodějka se naposledy rozhlédla po svých věrných, za nimi uviděla stát Nesmrtelného, věděla, že se stal viditelným jen pro ni a pohlédla mu do očí. Kdysi dávno podobnou branou prošel i on, věděl, co ji čeká, pokynul jí rukou a pousmál se.
  Otočila se a stoupala po schodech vzhůru, bez zaváhání prošla branou, ani si neuvědomila, že se brána za ní sama zavřela. Najednou bylo ticho, obklopilo ji zvláštní světlo, pomalu procházela chodbou. Viděla plány stavby, mnohokrát se jimi probírala, ale teď to bylo jiné. Toto byl skutečný Palác Posledního soudu. Ona, která byla zvyklá na magii nejvyšší možné síly, najednou pocítila moc nesčetněkrát větší, než kterou sama vládla.
  „Přistup blíž,“ ten hlas jí zněl jakoby v hlavě, sluchem stále vnímala naprosté a hluboké ticho. „Ty se také chceš stát Nesmrtelnou?“ V tu chvíli zmizel čas, nastala věčnost, stála mimo čas i prostor, jen ona a Stvořitel tohoto světa. „Ne, už ne. Teď jen chci, aby to všechno skončilo. Palác Posledního soudu se stal mou kletbou, už nemůžu dál, toužím po klidu, po odpočinku, po míru ...“, chvilku zaváhala, „... a po odpuštění.“ Najednou bylo vše pryč, uvědomovala si svoje tělo, vnímala chlad, který ji obklopoval. Jasně věděla, že se něco stalo, cítila klid v duši, naplnila svůj osud, pomalu se otočila a kráčela zpět chodbou k bráně. Brána se před ní sama otevřela a ona vstoupila zpátky do svého světa.
  Stála na schodech Paláce Posledního soudu a dívala se na zemi, tolik známou a přece tak změněnou. Už neviděla spálenou pustinu, ale kvetoucí krajinu, nad hlavou jí přelétl zpívající pták, jak dlouho už něco takového nezažila? Nový začátek, pro všechny obyvatele tohoto světa. Jak dlouho dokáží uchovat mír, jak dlouho bude tato země neposkvrněná krví a zradou? To už záleží jen na nich, ona svůj úkol vykonala.

http://www.rd2.cz/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ODKAZ

(Daxa, 28. 9. 2014 17:46)

Ahoj lidi prosím zaregistrujte se na Server 22 přes tento odkaz já z toho budu mít nějaký bonus a vy na začátek dostanete taky nějaký item.
Děkuji.

http://s22.cz.gladiatus.gameforge.com/game/c.php?uid=21152&server=22